Jak Děsír vznikl se ode mě nedozvíte,
protože v jeho začátcích jsem o něm nic nevěděl. Poprvé jsem se ním setkal
v prváku (podzim roku 1991), když se na fakultě objevili plakátky zvoucí
na Velkou tramvajovou hru. Hry jsem se zúčastnil ve vítězném týmu Žluté
zimnice (všechny pozdravuju, rád bych Vás ještě někdy viděl) a strašně
se mi to líbilo. Jak celý život trpím pocitem vzdálenosti od lidí kolem
mě, tak jsem měl tehdy pocit, že k sobě máme docela blízko (a to jsme se
v před hrou v životě neviděli). Od té chvíle jsem byl rozhodnutý se každé
další akce najisto zúčastnit.
Další akce se konala až v červnu 1992.
Bylo to Po dnech pražských. Taky dobrý, ale účast lidí byla slabší (sešlo
se nás asi 45) a hlavně se nikdo nechtěl zúčastnit megalomanského víkendu,
který kluci vymysleli (pamatuju si chudáka Petra Lukšanů, který nevěděl,
co bude dělat s kilem másla, který předtím koupil v menze na dvojáky).
Po této hře se rozpadla skupina tehdejších organizátorů vzniklá asi někde
na Pikárně (dnes Gymnázium Zborovská, na dnešní Pikárně by těžko něco podobnýho
vzniklo) a zbyl jenom Kuba Těšínský a Mokasín.
Mezitím jsem se s Kubou nějak seznámil
(už nevím jak) a protože se nic nedělo, začal jsem se zajímat o organizování.
Začal se objevovat adresový problém, totiž bylo zvykem posílat pozvánky
všem lidem, kteří Děsíru dali adresu. Lidí v adresáři přibývalo, ale spoustu
z nich to přestalo bavit, a tak se zvyšovalo jenom množství peněz, které
jsme museli dávat na obálky a známky a které se musely vybírat na hrách.
Ještě starým stylem se nám podařilo zorganizovat Týden dopravy tuším na
jaře 1994. Účast už byla nevalná (teda jak na co) a pak jsme na dva roky
zdánlivě usnuli. Uvnitř probíhala diskuse,
co dál.
Ne zcela, protože jsme dokázali vymyslet
Informační systém Děsíru a konečně se mi podařilo zlikvidovat adresový
problém. S touto výzbrojí jsme slavnostně otevřeli naši nástěnku v ulici
Ječná a uspořádali několik her na jaře 1996.
Na podzim 1996 se Jakubovi podařilo
otevřít Klub deskových her Paluba a tím Děsír usnul, protože už nikdo neměl
čas něco organizovat. V té době Děsír funguval pouze zkrzevá Palubu, což
bylo trochu o něčem jiném.
Částečný zvrat nastal po dvou letech, kdy jsme se s Jakubem dohodli,
že se pokusíme činnost Děsíru obnovit. První hrou obnoveného Děsíru byla
Smrt v sedle metra, na kterou přišlo neuvěřitelných 50-60 lidí. Další hry
se potom konaly na jaře a od letošního podzimu jsme se vzmohli na pravidelnou
jednu akci jednou za čtrnáct dní.
Budoucnost je i ve Vašich rukách.
Diskuse
o budoucnosti
Následující úvaha je jádrem původní
verze dopisu, který se rozesílal všem lidem v našem adresáři při otevření
naší nástěnky. Byly kolem toho značné diskuse a nakonec bylo rozhodnuto
poslat holé informace a následující problém odsunout. Podotýkám, že s tím
nejsem úplně spokojenej, ale lepší řešení nás nenapadlo (ostatně nevíme
si rady ani v důležitějších věcech). Následuje citace kontroverzní pasáže
" Náš spolek se ocitl na určitém
rozcestí, a tak jsme se po dlouhém hádání a váhání odhodlali ke kroku,
který právě čteš. Prosil bych Tě, ať už máš na Děsír vzpomínky jakékoliv,
aby jsi si to přečetl, zamyslel se a zkusil nám dát odpověď.
Zkusím charakterizovat
současnou situaci ze svého pohledu. Sám se dění kolem Děsíru účastním teprve
dva roky (a něco málo). Předtím jsem nemohl, protože z mého rodiště je
to na dojíždění moc daleko. První akcí, které jsem se zúčastnil, byla Velká
tramvajová hra 91. Na následující jsem nemohl, a tak druhou a zároveň poslední
hrou, ve které jsem účinkoval jako hráč byla hra Po dnech pražských (červen
92). Obojí na mě dost silně zapůsobilo. Jednak to byla sranda a docela
určitě dost neobvyklý zážitek, odvaz, ale i jedna z mála chvil. kdy jsem
měl pocit, že lidi kolem mě jsou rádi, že jsou spolu (netýká se to některých
neúčastníků). Bohužel to bylo dost zřídka a navíc po Dnech pražských Děsír
jaksi usnul a tak jsem další akce organizoval spolu Jakubem a Mokasínem.
Způsob činnosti byl (a je) následující. Někdo přijde s tím, že by se mělo
už zase něco udělat. Určí se termín a začíná krátké období horečné činnosti.
Vezmou se všechny adresy
účastníků akcí minulých, pošlou se
jim pozvánky a všude se vyvěsí
plakáty. Hra se většinou nějak povede,
a potom klesne aktivita Ďěsíru téměř na nulu. Problémem bylo to, že rozesílání
pozvánek stálo čím dál tím víc peněz, takže se muselo víc vybírat i na
akcích. Navíc se asi začal vytrácet kolektivní duch, protože už neplatilo,
že člověk, který přijde sám, se nebude cítit jako cizinec. Výsledky tímto
způsobených diskusí jsou tyto: (Následoval popis informačního systému,
který je i v konečné verzi dopisu, proto ho nebudu opisovat.)
Tímto by se měli vyřešit
problémy s informacemi.
Zůstává problém, o kterém
se tolik nediskutovalo, snad proto, že je asi důležitější. Jak by měl Děsír
vypadat ? Existují dvě koncepce.
První - Děsír by měl fungovat
trochu jako nějaká firma na obstarávání zábavy. Vymyslel, připravil by
hru, všem by dal vědět, celou akci by perfektně provedl a o nic víc by
se nestaral. Nejdůležitější by bylo, aby akce byla na pokud možno nejprofesionálnější
úrovni. To sebou ale přináší problémy financování, shánění sponzorů, jejich
propagace atd. , což jsou věci, který bych osobně překousával jen těžko.
Druhá varianta. Děsír
by se pokusil stát se společenstvím lidi, kteří se občas sejdou, aby si
společně zablbli a měli radost z toho, že se zase vidí. Na organizování
hry by se nepodíleli jenom čtyři nadšenci případně verbující svoje kamarády,
ale střídavě nějak všichni. Nováčkům by se dostalo stejného přijetí jako
mně v týmu Žluté zimnice v tramvajovce 91 (Tímto jim všem děkuji).
Asi jste poznali, že jsem
pro druhou možnost. Osobně bych něco takovýho dost potřeboval. Problémem
je, že nikdo z nás nemá nějakou pořádnou představu, jak to uskutečnit,
i když se nějaké podobné pokusy už prý konaly. Taky mi osobně není jasný,
co by donutilo lidi najít si čas, když jsme tak krutě zaměstnaný.
Takže Tě prosím jako osobu
nejpovolanější zamysli se a dej nám vědět, jak se na to díváš a jak by
sis Děsír představoval, případně zajdi na nějakou akci a můžeme to prodiskutovat."
Konec citace. V době, kdy
jsme se o tom dohadovali, se mi Jakub ptal, co si představuju, že mi tam
ty lidi napíšou. Já to nevím, kdybych to věděl, nemusel bych se ptát. Většina
by asi nenapsala nic. I to je informace. Mám pocit, že se poslední dobou
rozpadlo podobných organizací nebo zaniklo akcí víc než je zdrávo a nechtěl
bych, aby k nim přibyl i Děsír. I proto, že by to byla taky moje vina.
Rád bych si ale užil pokud možno co nejvíckrát ten pocit z tramvajovky
91 a pobavil i ty ostatní. Rád bych diskutoval s kýmkoliv, protože nikdo
nikdy neví, kdo nakonec přijde na to , kde je zakopanej Děsír.
Martin