25.-27.9.1998 - Pátrání po nejcennějším vynálezu Kropáčkovy civilizace

Tento víkend byl první, v té chvíli jsme ještě netušili, že další se budou konat každý měsíc. Původně jsme chtěli s dětma vyjet někam pod stan, ale protože předpověď nebyla příliš optimistická, sehnali jsme nakonec opuštěnou železniční stanici u Kokořína.
Průběh víkendu byl značně ovlivněn tím, že většina dětí z tábora, které chodí na gyml utvořila zvláštní kastu “Těch, co tam byli” a odmítala účast kohokoli jiného na víkendu nebo jakékoliv naší akci. Bylo rozhodnuto, že jim dáme, co proto.
Víkend začal odpoledne hrou No pasaran na Poříčí. Mezitím jsme shromáždili děti, které na táboře nebyli a chtěly jet s náma ve škole. Společně jsme vymysleli imaginární tábor, na kterém jsme byli my (vedoucí) a oni a na který nikdo z dětí, které byly na táboře a chodí na gympl nebyl. Vymýšleli jsme různé příhody, osa tábora byla stanovená takto: Děti přijeli na tábor ve vesnici Nová Lhota. Druhý den hráli Českou školku (hra, kdy je úkolem zjišťovat odpovědi na různě inteligentní dotazy) a při vyhodnocování se zjistilo, že všichni obyvatelé Nové Lhoty odpověděli na otázku Koho považují za největší osobnost dějin, že největší osobností byl Kropáček. Což všem bylo samozřejmě divné, každý by předpokládal, že budou jmenování lidé jako Masaryk, Hus, Jágr nebo Karel Gott. Celý tábor začal tedy po Kropáčkovi pátrat a podařilo se zjistit následující.
Kdysi dávno se Lhota jmenovala Kropáčkova, protože se v ní narodil a žil Kropáček největší postava dávné Kropáčkovy civilizace a hlava takzvaného Kropáčkova zřízení. Kropáčkovo zřízení vzniklo při občanské válce, která v dávné civilizaci vypukla vzájemným bojem dvou skupin kolektivistů (podporovali vládu silného jednotlivce a vedl je král) a individualistů, kteří chtěli demokracii (vedl je králův mladší bratr). Kropáček se ještě jako obyčejný vesničan pokusil obě strany smířit, ale u obou pochodil stejně a byl vyhnán. Oběma bratrům prorokoval smrt v nadcházející bitvě. Brzy poté došlo k rozhodující bitvě, která skončila Pyrhovou remízou a v bratrovražedném souboji v ní zahynuli kromě většiny vojáků i oba bratři způsobem, který Kropáček předtím přesně popsal.. Zbytek vojáků otřesen výsledky svého snažení a přesnou Kropáčkovou věštbou zanechal vzájemného dobíjení a vyhledal Kropáčka, aby jim vládl.
Kropáček zavedl Kropáčkovo zřízení, což byla v podstatě demokracie s Kropáčkovou autoritou, které dobrovolně podléhala rozhodnutí lidu. Kropáček nezakazoval, ale radil a dál žil ve své Kropáčkově Lhotě. Problém nastal po jeho smrti, protože Kropáček nejmenoval svého nástupce a společnost se opět rozpadla na individualisty, kteří chtěli institut poradce zrušit a kolektivisty, kteří chtěli zvolit nového Kropáčka a nechat rozhodovat jeho. Obě skupiny byly vyrovnané, takže ačkoliv jedna z nich prý válku vyhrála, tak za cenu takových ztrát a takového civilizačního rozvratu, že byla ihned smetena kočovnými nájezdníky.
Tyto informace děti získaly v průběhu celého fiktivního tábora. Navíc se jim podařilo objevit Kropáčkovy amulety (speciální amulet, který mohly nosit pouze Kropáčkovi žáci) a žlutou bedýnku, která obsahuje cestu k nejcennějšímu vynálezu Kropáčkovy civilizace. Krabička se nesmí normálně otevřít, podle pověsti je možné ji otevřít pouze vhozením do ohně (který utlumí výbuch, ke kterému nevyhnutelně dojde) a před tím se do ní musí vhodit řešení známého morálního dilematu Zavražděné nevěrnice, tak jak by ho rozřešila vítězná skupina. Posledně uvedené informace jsme zjistili až na úplném konci tábora, a tak jsme nestačili tajemství krabičky odhalit. Při odjezdu jsme se rozhodli, že zkusíme nasimulovat konec souboje obou skupin a zjistit, která asi vyhrála.
Mezitím táborníci dohráli a dorazili do školy, kde si prohlídli fotky z tábora a vybrali si, které chtějí namnožit. Tou dobou už byli trochu nervózní, protože věděli, že mají přijít i další děti, které nikde neviděli.
Když si vybrali fotky, přišli jsme k nim s netáborníkama a vysvětlili jsme jim, že jsme s nima na táboře nikdy nebyli, ale byli jsme s netáborovejma. Vylíčili jsme jim story o Kropáčkovi s tím, že je nás na simulaci málo a že jsme slyšeli, že byli na nějakým dost dobrým táboře a tak si myslíme, že by nám mohli pomoct. Trochu se cukali a dělali naštvaný, ale podařilo se to zvládnout. Večer jsme si zazpívali z našeho táborového zpěvníčku, kde jsme využili toho, že no konci je Kropáčkova modlidba, při čemž na táboře o Kropáčkovi nepadlo ani slovo a nikdo jim to jméno nevysvětlil.
Druhý den jsme se přesunuli do chajdy a začali jsme simulace.
První byl bojový přesun na vyznačené místo (bez mapy). Děti rozdělené do dvou stálých skupin, jedné individualistické (rozhodovala pouze konsensem nebo hlasováním) a druhé kolektivistické (poslední slovo měl vybraný vůdce) s příkazem chovat se do konce víkendu podle své skupinové příslušnosti (hlavně individualisti si to vzali k srdci), měly za úkol přemístit se na pět kilometrů vzdálenou zastávku. Každý měl na ruce fáborek (život), když o něj přišel mohl se vrátit na základnu pro uzdravení, aby se skupina nemusela vracet vždy, měla na začátku dva fáborky navíc (mohla je použít kdykoliv, ale nemohla si místo něj přinést nový ze základny). V terénu se pohybovali nájezdníci (tři vedoucí, každý s jedním náhradním životem), kteří se snažili obě skupiny masit.
Na pískovcových skalách jsme zkoušeli několikrát různé varianty dobývání hradů.
Další zkouškou bylo překonávání překážek při dálkových přesunech (děti měly za úkol projít, co nejrychleji určitou vzdálenost po stezce, na které byly překážky a úkoly. (přejít lano ve výšce cca 1 m bez dotyku (kdo se dotkl musel se vrátit a oživit), nabrat vodu, atd.
Večer dostali děti k vyřešení morální problém zavražděné nevěrnice s tím, že musíme mít obě řešení, kdybychom při simulacích někoho ztratili.
Druhý den jsme simulovali konec vzájemných soubojů. Nejdříve jsme simulovali přežití při častých záplavách (po rozvratu zavlažovacího systému). Je to známá hra, kdy mají děti stoupnout do kroužku z lana a nesmí se dotýkat země nikde jinde. (Tady jsme dětem ve třech na daleko větším kroužku předvedli výhody Kropáčkova zřízení.)
Nejbrutálnější byla simulace boje holýma rukama (po rozpadu civilizace už neměli zbraně). Obě družstva měla svůj kroužek a když donutila někoho ze soupeřů, aby se uvnitř jejich kruhu dotkl země musel v kruhu zůstat dokud se ho někdo z jeho družstva nedotkl a ta ho nevysvobodil. Jako zpestření vedoucí vytvořili třetí družstvo cizích nájezdníků.
Poslední byla už těsně před odběhem na vlak logická hra Král vysílá vojsko.
Celkově vyhráli individualisté, takže jsem odborně vhodil jejich řešení do krabičky, kterou jsem ihned vhodil do ohně. Bohužel jsem kolem očekávaného výbuchu dělal takový povyk, že děti utekly příliš daleko a z ohňostroje, který byl ukryt vevnitř skoro nic neměly. V popelu po krabičce našly kus plechu s vyťukaným telefonním číslem kamaráda v Praze. Děti zcela rozumně předpokládaly, že jde o šifru takže snažily dělat různá posunutí abecedy. Že je to telefonní číslo je napadlo až v okamžiku, kdy jsme byli ve vlaku, takže se jim povedlo zavolat až z Hlavního nádraží, přičemž poklad byl schovaný na nádraží ve Vysočanech (přes které jsme projeli). Museli jsme se vracet, což děti využily k vytváření zmatku na Hlaváku. Ve Vysočanech konečně nalezly největší vynález prášek v obrovskou prací silou Děsír grünn power.
 
 

16.-18.10.1998 - Natáčení filmu “Kropáček - život velikána” ve filmových studiích Makov

Zvací plakát vypadal takto.
Celý víkend probíhal jako natáčení filmu Kropáček - život velikána. Kromě dětí, které bly najaty jako kompars se víkendu účastnil:
Jakub Těšínský - milionář a producent filmu
Martin Krynický - mladý nadějný scénárista a režisér, právě točící svoji prvotinu
Vendula Koubová - představitelka hlavní role (při zkouškách se ukázalo, že žádný z mužských uchazečů o tuto roli nemá ani vzdáleně takové fluidum jako Kropáček, a tak bylo rozhodnuto obsadit roli ženou, aby bylo jasné, že nepředstíráme skutečného Kropáčka.
Stanislav Višňovský - produkční a kameraman
Svoje role jsme hráli hned od začátku po celý víkend. Jenom každý zvlášť kromě Stana jsme dětem přiznali, že ve skutečnosti nejsme kdo jsme, ale že to nesmí nikomu z ostatních velkých prozradit.
Točit jsme původně chtěli na opravdickou kameru, ale protože se nám ji nepovedlo za rozumné peníze půjčit vystačili jsme s mlýnkem na maso, s kterým celý víkend někdo pobíhal všude, kde jsme byli, a točil kličkou.
Akce začala hned ve vlaku, kde děti dostali sčítací lístky k jízdence, které sloužili jako průkazy člena komparsu a na které dostávali jídlo apod.
Ve vlaku jsme je seznámili s předpokládaným průběhem natáčení dějem filmu a způsobem práce.
Natáčeli se tyto scény (samozřejmě, že s klapkou):
Pátek večer (za tmy)
Alegorická scéna Kropáček přináší světlo. Jednalo se hru Zabijáci světla, ve dvou variantách. První varianta děti jsou rozděleny na dvě skupiny obránce a útočníky. Cílem útočníkům je přejít louku a zapálit svíčku na druhém konci. Alegorie měla znázorňovat jak lidé postupně ztrácejí světlo poznání a až nebudou žádné svíčky zjeví se Kropáček s pochodní a všem připálí. První variantu (jakoby vymyšlenou producentem) jsme zopakovali asi třikrát a pak jsme to utnuli, že světlo málo ubývá a hrála se nová hra všichni proti všem komu nejdéle vydrží světlo. Když v druhé hře zbyli poslední dva, sfoukli jim svíčky producent a na druhé straně louky se zjevil Kropáček s pochodní. Děti si připálily a a šlo se hajat.
Sobota dopoledne:
Nejdříve jsme natáčeli scénu Kropáček zjišťuje, že ne ve všech rodinách mají Krušlátor. (U Kropáčků doma totiž krušlátor měli a Kropáčkovi připadalo zcela normální, že je to tak všude. Kropáček si hrál s dětma a podařilo se jim hodit míč na strom. Úkolem dětí bylo nejdřív dostat míč na strom a potom z něj (měli se o to snažit, ale nesmělo se jim to povést). Všechno jsme točili. Nakonec Kropáčka napadne, že má doma krušlátor, vytáhne z něj žebřík a pro míč vyleze. Děti se diví, kde vzal tak rychle žebřík, když doma nemají, Kropáček, že ho přece vytáhnul z krušlátoru. Co je to krušlátor ptají se děti?
Zbytek dopoledne jsme točili bitevní scény z bitvy u Černé hory, kde se utkají oba královští bratři. Zkoušeli jsme různá seskupení střelců a řemdichářů, statečný boj bratří Kubíků (tři proti přesile) a v přestávkách jsme natočili Kropáčka snažícího se přesvědčit oba bratry, aby zanechali boje. Dětem se vyhánění Kropáčka velice líbilo. Poslední bojovou scénou byl bratrovražedný souboj obou královských bratří, který se točil zpomaleně (tady je zvukový záznam před a tady po zrychlení), aby se bratři (hrál je J.T. a M.K.) dokázali zabít přesně tak, jak prorokoval Kropáček. Scéna končí rozhodnutím přeživších vojáků vyhledat Kropáčka.
Hledání Kropáčka jsme točili až po obědě. Kropáček se poté, co ho vojáci vyhnali, vydal nazdařbůh do přírody a zanechával zprávy. Některé jen udávaly jeho další směr v jiných se zamýšlel nad lidmi i sebou a nechával je jako vzkaz pro případné následovníky. V jednom měli u každého ze svých spoluputovníků najít jednu dobrou a u sebe tři špatné vlastnosti. Děti šly po stopách, ale časem to začaly brát až trochu příliš složitě a měly nakonec problémy vůbec dojít. Hledání trvalo celé odpoledne, Kropáčka našli až kolem osmé hodiny večer v jeho chaloupce, všechny pozval na večeři a potom se zeptal na to jak, řešily úkoly, zadané po cestě. Kolem úkolu s dobrými a špatnými vlastnostmi se rozpoutala docela drsná psychohra, která nakonec skončila podrobným rozborem členů štábu.
V neděli byli na pořadu poslední dvě scény. Jednak Kropáčkův pohřeb, na kterém každý člen komparsu vystoupil se smutečním projevem (představitelka Kropáčka vystoupila v roli jeho žáka Kamila Matouška) a potom lid hledá krušlátor. Po Kropáčkově smrti se v jeho domě nepodařilo najít krušlátor. Hledání krušlátoru bylo v podstatě hrou ...................
Nakonec se lidu podařilo krušlátor najít. Při závěrečné scéně, kdy lid otevírá truhlu kamera dlouze zabírá krušlátor, zasáhl producent a v zájmu dalších dílu zabránil otevření truhly. Před rozsápáním zachránilo producenta pouze bouchání rychlých špuntů.
 

20.-22.10.1998 - Původně se mělo konat školení o použití krušlátoru, bohužel kriminální akce organizovaného zločinu, překazila naše plány a víkend se proměnil v honbu za mafiány. Jakuba jsme zachránili, krušlátor bohužel nikoliv.

Akce začala zcela nevině v pátek v budově našeho gymnázia. Než se všichni účastníci sešli pokoušeli jsme se hrát něco jako softball.
Jakmile jsme se sešli, dali jsme se hned do práce. Protože pro správné použití krušlátoru je třeba znát jeho vnitřek a principy funkce, připravil Jakub dvě krátké simulační hry.
První se zabývala problémem singularit. Hracím polem bylo prostranství před školou a roli singularit hráli dva stromy. Přímka mezi nimi byla zásadní. Hráči se rozdělili do dvou družstev každé na jedné straně této přímky. Každý hráč se mohl pohybovat po celém prostranství, pokud nepřekročil přímku mezi stromy byl na svém území, pokud ji překročil jeho postavení se měnilo. Pokud ji překročil ve směru k soupeři dostával se na jeho území pokud ji překročil směrem k sobě dostával se na své území. Pokud už na své území byl, byl po takovém přechodu na něm dvakrát a musel ho dvakrát přejít v obráceném směru aby se dostal na soupeřovo území. Každý hráč musí na požádání sdělit, kde je (kolikrát je na svém nebo cizím území). Všechno ostatní byla klasická honička, při které se dotykem kamení hráč, který je na soupeřově území,  může být vysvobozen dotykem spoluhráče a obě družstva se snaží odnést soupeřův poklad na své území.
Druhá hra simulovala problém nestabilních struktur. Simulátoři se rozdělí na atomy, velitele, prchajícího a honícího. Atomy utvoří pravidelnou strukturu (nejednoduší je čtvercová, ale je možné i jiné například šestiúhelníkovou)a chytí se v ní za ramena, na povely velitele se převazbují (otočí se o potřebný úhel - u čtvercové o devadesát stupňů a opět se chytí za ramena). Honící má v této pohybující se struktuře chytit prchajícího, velitel se snaží pomáhat prchajícímu. Krásně se tím dá reprezentovat proměnlivost vzdáleností v nestabilní struktuře.
Po večeři pak přišla na řadu Jakubova přednáška O funkci krušlátoru. Protože s jeho názory na tento problém nemohu souhlasit nebudu se o ní příliš rozepisovat. Jakmile ji Jakub připraví k zveřejnění přidám sem na ní odkaz. Ne všichni účastníci byli schopni sledovat celou přednášku, některé však velice zaujala. Co si z ní odnesla by mohla sdělit například Ivana. Každopádně několik členů Miniděsíru podnítila ke studiu singularit, neeuklidovských geometrií a obecné teorie relativity.
Druhý den ráno měl přijít jakub s krušlátorem a měli začít první praktická cvičení. Jakub se bohužel včas nedostavil a když jsme ho po půl hodině zkusili vzbudit telefonem nikdo to nebral. Začali jsme o něj mít strach a vydali jsme se podívat do jeho bytu, který je naštěstí kousek od školy. Dveře byli otevřené a tak jsme vstoupili do bytu. Hned bylo jasné, že je zle, dříve pečlivě uklizený byt byl rozházený a Jakub ani krušlátor nikde. V tajné Jakubově skrýši jsme našli kousek podezřelého dopisu:
Mkr. Jakub Akakorn Těšlínský
Krafická 30
15000 Praha 5
Czech rebublic
 

Ty Červe,
ogamžiťe nám vydej gružlátor, nebo si rovnou chistej rakchef. Buť gružlátor přineseš sám do naží zagladny na

zbytek byl ustřižený. Vedle dopisu ležela hromádka fotek různých míst z Prahy. Bylo jasné, že zločinci si přišli pro krušlátor a Jakub prchnul s krušlátorem po prostěradle nataženém z okna. Rozdělili jsme se na skupiny, některé prohledávali okolí, jiné se vydali do školy, z které byla jedna fotka zjistit, jestli něco neznamená. V bytě jsme našli zapomenutý mobil, který určitě nepatřil Jakubovi. Rozhodli jsme si ho vzít sebou, třeba nám pomůže v pronásledování mafiánů. Skupina, která šla do školy zjistila, že v místě odkud byla fotka pořízena je schován malý kousek ustřižené části dopisu. Druhá našla vzkaz pro Báru (ředitelka světa, také členka miniDěsíru), že s věci komplikují a jede na tankisty. Rozhodli jsme se zatím nehledat všechny kousky dopisu a hlavně se pokusit najít Jakuba a zachránit jeho i krušlátor.
Jakuba jsme nějakou dobu sledovali, dvakrát se nám do mobilu ozval nějaký špatně risko jazyčný mafián a ptal se mě (myslel si, že jsem mafián Pjotr), jestli jsme Těšlínského chytili. To znamenalo, že jim Jakub zdárně uniká. Bohužel i mi jsme po dvou hodinách ztratili stopu, a tak jsem se rozhodli najít všechna místa no fotkách a s nimi i kousky dopisu od mafiánů. V pět jsme měli sraz, kde se všechny skupiny měli sejít a rozhodnout se, co dál. Podařilo se nám najít skoro všechny zprávy (některé děti zase hned ztratili), ze kterých se dalo zjistit, kde se přibližně nachází hlavní stan mafiánů, ale jedna ze skupin objevila i vzkaz od Jakuba a tak jsme se vydali za ním. Dokázali jsme se dostat kousek za něj, ale mafiáni zřejmě nalezli jeho stopu také, protože na konečné 144 v Bohnicích jsme nalezli stopy zápasu a Jakubova stopa končila. Rozhodli jsme se rychle dojet do mafiánského hlavního stanu a zkusit stihnout mafány. Celá zpráva zněla takto.
Bohužel i tam jsme přijeli pozdě, našli jsme pouze Jakuba připoutaného k čince a prázdný byt. Jakub mluvil trochu zmateně, dokonce nevěděl, kde bydlí, ale už druýh den byl v pořádku.
Moje přednáška “Alternativní teorie krušlátoru” se druhý den ani nekonala. Jenom jsme si zahráli simulaci Stability hiearchických inteligentně organizovaných struktur. Domů jsme se vraceli smutní ze ztráty krušlátoru, ale šťastní, že jsme zachránili alespoň Jakuba.
 
 

Vánoční besídka

Vánoční besídka se konala u nás na koleji. Původně se nemělo dít nic zvláštního, ale opět se dály věci. Jakub se zřejmě ještě zcela nesmířil se ztrátou a pokusil se vyrobit krušlátor podle své teorie sám. Bohužel se ukázalo, že jeho teorie nebyla zcela dokonalá, protože singularity se místo uvnitř jeho krušlátoru rozlezly po celé koleji. Někde změnily směr gravitačního pole (například ve výtahu se muselo jezdit hlavou dolů), jinde zabraňovaly v normální chůzi, vakuovou kapsu jsem naštěstí potkal jenom já. Nejhorší byly singularity, které prohazovaly totžnosti, jedna taková se přehnala přes Jakuba hned v okamžiku, kdy svůj model zapnul a z tak se místo něho objevil jogín, pracovník reklamní agentury, zavítal mezi nás Bil chlípník a Karel Gott atd. Nakonec měla Praha štěstí a podařilo se nám  s pomocí miniDěsírů pakrušlátor vypnout. Všechno mohlo pokračovat normálně.
Zazpívali jsme si, pouštěli jsme lodičky (něco na tom bude, přes všechnu snahu zhasli svíčky členů Děsíru až na Stanovu dřív než začaly zhasínat svíčky členů miniDěsíru), lili jsme olovo, děti dostali dárky (dospělí je dostali už před tím) a potom děti absolvovali Kropáčkovo schodiště. Snažili se najít své odpovědi na otázky, které zodpovídal ve svém legendárním rozhovoru Kropáček. Pak už se jenom povídalo a spalo.
Nepřišel jeno strýček Fido.